Životaběh

Narodil jsem se v Liberci dne 28. června 1970 jako prvorozený syn Jitky a Karla Vébrových, kteří se vzali v závějemi obklopeném kostele sv. Mikuláše ve Světlé pod Ještědem v lednu téhož roku. Naše rodina pochází z Podještědí - krásného kousku české země na opačném úpatí hory Ještěd, než je rozložen Liberec, a označovaného též jako Kraj Karoliny Světlé.

Otec pochází z vesnice Jiříčkov, matka z nedalekého Rozstání. Právě tam jsem strávil spolu s rodiči a babičkou první 4 roky života. V listopadu 1972 mi přibyl sourozenec - bratr Martin.

Rodina Dětství jsem prožil ve Vratislavicích nad Nisou - městečku mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou, které proslulo mj. coby rodiště Ferdinanda Porsche (zakladatele stejnojmenné automobilky) a Konrada Henleina. Slovo "prožil" je ale asi příliš silné - sice se nám v panelákovém bytě rodina rozrostla v roce 1976 o sestru Pavlu, ale víkendy a prázdniny a vlastně veškerý volný čas jsme trávili na venkově u babiček v Podještědí. Většinu času jsme pracovali - ač uprostřed hluboké normalizace a připraveni o rozsáhlé zemědělské majetky komunistickou kolektivizací - starali jsme se na venkově o dva zchátralé domy, ručně obhospodařovali několik hektarů luk, desítky ovocných stromů, stádo ovcí atd. Dětství jsem tedy strávil velmi aktivně - prací na venkově, sportem (hlavně fotbal,další sporty a chvíli dokonce závodně třeba i kuželky), hudbou (asi šest let klavíru a ta samá doba s bicími) a pak hlavně celé noci čtením. Nějak mi asi v hlavě příliš uvízl miminkovský denní režim a tak jsem chodíval velmi brzy spát a budil se uprostřed noci. A četl. Vše.

Bez jakýchkoli problémů jsem absolval základní školu ve Vratislavicích n.N. a pak liberecké gymnázium (tehdy bylo jen jedno, byť právě tenkrát proběhlo velké stěhování do nového a chodil jsem tedy do obou jeho budov). Na něj vzpomínám zvlášť rád - měli jsme velmi dobrou třídu, třídní učitel Ludvík Lukuvka u mne ještě víc probudil zájem o češtinu, literaturu, dějiny; rád jsem chodil i na jeho (nepovinnou!) latinu. Vedle kamarádů jako Pavlik Semerád, Tomáš Zatloukal, Hočis, Beton či třeba Míla Sokol taky musím připomenout hlavně specifickou postavu Vaška Holance. Zatímco s ostatními nás spojoval spíš sport či blbnutí adekvátní věku (mj. jsme tehdy tvořili jádro kotlů libereckých fotbalistů a hokejistů - obojí asi tak třetí liga), s "intoušem Humou" nás spojovalo ještě něco víc.

Školní gymnaziální výlet Založili jsme odbojový (spíše tedy kverulantský) školní samizdat "Kord", psali divadelní hry (nedokončili jsme, tuším, nikdy žádnou), chodili na náročné filmy do filmového klubu a později se spolu hlásili na pražskou FAMU, provedli teatrální třídní revoluci v SSM. Když jsme se rozhodli školu reprezentovat a dát své "intoušství" na odiv světu, tak to muselo být pořádné: soutěže Co víš, o zemi ... (obor: Dějiny české a sovětské kinematografie) a SOČku (téma: Volby r. 1946 na Liberecku) jsme s úspěchem dotáhli do celostátního kola. Tehdy jsme se (dobrovolně) naučili věci pro další život velmi prospěšné: píli v tichu knihovních studoven, systematičnosti v duševní činnosti, základy vědecké práce, práci daty a fakty, po nocích jsem počáteční datlování na psacím stroji dovedl k sekretářské dokonalosti etc. A ještě jsme se při tom bavili.

Nabyté zkušenosti se mi hodily třeba i po vstupu na Právnickou fakultu UK v Praze, kam jsem chodil od podzimu 1988. Tenkrát jsem se chtěl věnovat státnímu/ústavnímu právu. Jedna perlička - někdy po rozhodnutí o přijetí na školu přišlo studentům ze severních Čech pozvání k návštěvě Krajského soudu v Ústí nad Labem. Justičně věčně poddimenzovaný kraj nám tehdy nabízel celkem slušné stipendium za to, že se hned na začátku studia upíšeme k jeho službám po absolutoriu. Odmítl jsem a s touto budovou - krabicí na břehu Labe jsem pak přišel do styku až o zhruba 14 let později, když tam na mne v rámci konkursního řízení Golf Ještěd, s.r.o. ječela soudkyně Zlámalová se zločinným správcem konkursní podstaty Thonatem ...(viz. dále) No a tak jsem se nestal třeba i kolegou Jirky, Renaty & spol.

AVe moto Na kolejích i na škole jsem v Praze potkal znovu zajímavých lidí - nejblíž jsem měl tenkrát třeba k Filipu Jonášovi, Tomíkovi Rychlému, níže zmíněnému Gorovi, dnes známému hudebnímu publicistovi Petru Korálovi a k bráchovi herce Milana Šteindlera Michalovi (tomu ale nikdo neřekl jinak než Franc). Od října 88 jsem chodil kvůli adrenalinovému vyžití na všechny "protistátní" demonstrace v centru Prahy (později Palachův týden, srpen i říjen 89).

O listopadu 1989 vypráví dnes kdekdo a po pár letech to vypadá, že tehdy na Národní třídě dostal obuškem snad milión lidí. Jasně, že jsem tam byl onen chladný pátek také a mám na ten den velmi osobité vzpomínky. Co ale asi každý tvrdit nemůže je přímá účast na schůzce zástupců vysokých škol, na které jsme plán akce připomínající půlstoletí staré události několik týdnů před tím připravovali. Byli jsme tam s Gorem za PF UK (asi málokdo uvěří tomu, že jsme tam za právníky tehdy přišli oba s vlasy do půli zad a v hasičských kabátech ze 30-ých let...). Někdy se k tomu - i ke vzpomínkám na okupační stávku, výjezdy do regionů, rozkrádání spontánní finanční pomoci v revolučních časech a třeba i k tomu, jak jsme později chodili se St. Grossem se dvěmi sestrami - vrátíme v Komentářích . Byla to vůbec zvláštní a originální doba - vedl jsem tenkrát třeba severočeskou pobočku fan clubu metalového Arakainu a současně byl u zakládání Klubu dr. Milady Horákové ... Od těchto časů se také táhne mé přátelství s právníkem Otíkem.

Můj život politika výrazně protkla několikrát. Poprvé dávno před mým narozením: dědeček Ferdinand Hausr, velmi pracovitý, čestný a úctyhodný muž, byl obchodníkem s dobytkem a jedním z největších rolníků v Podještědí. Odmítl se kvůli komunistickému převratu odvrátit od rodových hodnot svých předků a přes všechna příkoří dlouho odolával tzv. kolektivizaci vesnice. Bojoval dlouho, statečně, sám. A zoufale. V srpnu roku 1959, uprostřed vrcholících sezónních prací, jej našel jeho jediný a milovaný syn Josef (tehdy 14ti letý) oběšeného. Hospodář visel přímo nad hlavami těch, kteří v současnosti vstupují do recepce golfového klubu Ještěd. Kdoví, co je symbolického na tom, že se nejslavnější éra rodu uzavřela tragicky přímo nad pracovištěm současné recepční ("našeho") golfového areálu Hujerové - která klíčovým způsobem napomohla celému pozdějšímu zločinu...

O listopadových dnech již zmínka padla. A i po "revoluci" jsem se motal kolem politiky. Pracoval jsem ve vnitropolitické rubrice Svobodného slova, na jaře 1990 se stal možná nejmladším členem vedení vládní strany v dějinách (předsednictvo ÚV ČSS - 19 let). V roce 1992 jsem tehdejšímu politickému slepenci LSU (zelení + socialisté + zemědělci) vybojoval coby člen České volební komise poslanecké zastoupení v ČNR - pozdější poslanecká sněmovna (jen krátké vysvětlení: LSU byla sice zvolena více než 5-ti % hlasů, ale ve dvou centrálních volebních komisích bylo třeba přesvědčit zástupce konkurence, že jde o politické hnutí a nikoli koalici, protože tak by do parlamentu neprošla). Bývalý ekonomický ředitel perestrojskovského moravského zázraku zvaného JZD Slušovice prof. František Trnka (mimochodem - osobně velmi zajímavý člověk) mi pak nabídl coby předseda LSU post jejího tiskového mluvčího. Také zajímavá zkušenost - kdyby člověku nehrozilo, že se mezi poslaneckými rutinéry v tehdejším českém parlamentu uchlastá a zblbne... A tak jsem po dvou letech rád přijal další životní výzvu - stal jsem se radaktorem / reportérem (exRudého) Práva resp. jeho Magazínu. Velmi zajímavé - jiný styl práce, jiný druh zodpovědnosti...

Rodina - bratr Martin Mezitím jsem ale skoro každý víkend a dovolené trávil doma - na statku. Bratr Martin si doma vybojoval restituci a toužil obnovit na ruinách JZD vráceného hospodářství rodinou tradici. Zašel tenkrát tak daleko, že dal do novin inzerát, v němž nabídl k prodeji liberecký byt rodičů, aby je donutil se odstěhovat na statek. Jenže vojenské povinnosti se nevyhnul a gró těžké práce tak zůstalo na otci, který to po čase odnesl infarktem. Na vlastní kůži jsme si tenkrát prošli i konfontaci politických slibů ("malebné vesnické statky, jak je známe z Bavorska či Rakouska") s postkomunistickým rozkrádáním zvaným privatizace (později ozačováno jako tunelování). Takže zatímco jsme rekonstruovali statek, denně se starali o dobytek a polnosti a na pumpě za naftu, za krmení, hnojiva apod. jsme museli platit "keš", v liberecké moderní velkomlékárně se kdosi potichu pakoval do vlastní kapsy. My každý den poklidili, připravili nadojené mléko k odvozu do mlékárny a .... mlékárna produkt dojnic odvezla a prostě nezaplatila.

A tak padlo další zásadní rodinné rozhodnutí. Martin zběhl z vojny (legálně - zajistil si civilku v nedalekém českodubském Domově důchodců a po třetí odpoledne se tak už věnoval hospodářství) a upravil podnikatelské zaměření hospodaření. Mléčný dobytek vyměnil za chovné stádo masného plemene (Charolais), na úvěr si pořídil velký moderní traktor (Massey Fergusson - 145k) a k němu tzv. posklizňovou linku píce. Byl první kraji, kdo jako službu ostatním zemědělcům nabízel dnes již běžné takové ty velké balíky, které vídáte na loukách (holé - seno + sláma, zabalené ve fólii - senáž). Se vším jsem se naučil pracovat i já, Martinovi se dařilo a časem přesunul své nové stádo do daleko většího bývalého družstevního kravína v Proseči pod Ještědem, který jsme po létech vybojovali coby tzv. transformační náhradu od JZD. Domácí prostory rodinného statku se tak uvolnily dalším plánům ...

AVe Byla to vlastně náhoda. Někdy v polovině 90-ých let jsem se ocitl na golfovém hřišti v Líšnici u Prahy. O golfu jsem nevěděl vlastně zhola nic a ani na místě mne až tak nezaujala hra samá jako golfové hřiště! Musel jsem na to pořád myslet - ta atmosféra, klid, vznešenost v prostotě různě střižených travnatých ploch. Občas trocha písku, nějaká voda. Co na tom může být, proboha, tak světaborného, říkal jsem si tenkrát... Začal jsem shánět informace o tom, co výstavba takového hřiště obnáší. Knihy ve stylu "Manuál: Jak postavit golfové hřiště" neexistovaly, internet byl v plenkách. Přesto mne ta obsese neopuštěla a pídíl se po informacích (vzpomínám si třeba, jak jsem louskal dostupné výroční zprávy managemantu hřišť v USA pro akcionáře...). Pozval jsem k nám na prvotní obhlídku terénu greenkeepra (správce) líšnického hřiště pana Vozku - ten shledal naší podještědskou lokalitu jako velmi vhodnou pro vybudování hřiště. To už mne nemohlo zastavit vůbec nic. Se svým plánem jsem seznámil rodinu, pan Vozka začal se svým synem Jirkou (tehdy studentem zahradnické školy a hlavně výborným dorosteneckým golfistou) malovat první varianty golfového hřiště Ještěd.

Na konci roku 1996 tak skutečně začal asi těžko uvěřitelný příběh stavby hřiště. Po téměř deseti letech jsem si ostříhal dlouhé vlasy (odstřižený cop dostala jako dárek maminka, která se s nimi nikdy nesmířila a v záchvatu úplného zoufalství mi kdysi za "slušný účes" nabízela i auto; neúspěšně). Opustil jsem Prahu a novinářskou práci. Bylo to martyrium - peněz nazbyt nebylo, na úřadech na mne koukali jako na blázna - nikdo široko daleko s takovou věcí neměl žádnou zkušenost. Začali jsme sami s Martinem. Jako první jsme upravovali lesní plochy přilehlé k budoucímu hřišti. Každý den jsme v mrazech chodili od rána do večera s motorovkou do lesa. Po chvíli jsme svým nadšením nakazili i otce, časem jsme najali první Ukrajince. Maximum práce jsme se snažili provést vlastníma rukama a vlastními prostředky (technikou) a snížit tak co nejvíc náklady. Výstavba vlastního hřiště probíhala v neuvěřitelném pracovním tempu - Ukrajinci pracovali 12 hodin (od 7 do 19); my z rodiny začínali ještě o hodinu dříve a končili až v noci. Převzali jsme zemědělský rytmus i v tom, že se pracovalo 365 dnů v roce (krávy musíte taky poklidit a podojit bez ohledu na víkendy či svátky). Denně jsem se několikrát myl a převlékal, abych bleskově zařídil úřady, dodavatele, začal se věnovat marketingu s novinkou v golfově pravěkém Libereci. Martin pořídil na leasing bagr, abychom byli maximálně soběstační v zemních pracech. I v jeho obsluze jsem se naučil, myslím, velmi obstojné zručnosti. Do toho všeho jsme měli nadále na starost stokusové stádo dobytka a v létě prováděli agroslužby u jiných zemědělců.

AV na svém hřišti Ač tomu zpočátku asi věřil málokdo, v srpnu 1999 jsme zahájili provoz prvního golfového hřiště na Liberecku. Založili jsme kvůli tomu se sousedy dvojrodinnou vlastnickou společnost Golf Ještěd, s.r.o. a klub pro hráče Ještěd Golf & Country Club (JGCC). Golfový areál Ještěd tehdy zahrnoval 30 ha plochy devítijamkového golfového hřiště vč. příslušenství (driving range, putting green), dalších 30 ha bylo připraveno na rozšíření hřiště na 18 jamek a komplexní zázemí pro udržbu (sekačky, příslušenství hřiště), golfisty i širší veřejnost (rekonstruovaný statek coby clubhouse obsahoval restauraci s moderní kuchyní a terasou, club, šatny, sprchy, wc pro hráče, recepci, shop s golfovým zbožím; později se pokračovalo rekontrukcí dalších prostor na penzion). Ani tím každodenní práce neskončila - zemědělská nonstop práce, v sezóně (duben - říjen) jsme každý den udržovali hřiště, pořádali turnaje a jiné golfové i negolfové akce (svatby, prezentace Škoda Motosport teamu apod.). Nechci se vyjadřovat k úrovni většiny návštěvníků areálu, ale chtěl bych zde zmínit a ocenit velmi posilující roli několika kamarádů pro naše počínání i pro duševní pohodu: po letech jsme se shledali se spolužákem z práv Petrem Čápem, ten přivedl Ika, ten zas Vaška Ř...

V den mých 31. narozenin, přímo uprostřed golfové i zemědělské sezóny, zasáhla v jedné serpentin silnice překonávající horu Ještěd rodinu (i podnikání) coby deus ex machina velká tragédie. Zcala nový sponzorský vůz Škoda Fabia řízený golfovým učitelem našeho hřiště Davidem Golcem vylétl ze silnice a ve velké rychlosti narazil do stromu. Ten skončil po nehodě v místě, kde chvíli před tím seděl můj bratr Martin. Byl jsem na místě nehody jako druhý ... a ještě dnes (po šesti letech) mám problém popsat, co jsem tehdy viděl. Snad až později.

Martin těžkou havárii snad zázrakem, snad vlivem značné vnitřní (rodové?) i fyzické síly, přežil. Po několika měsících pobytu na ARO a JIPu liberecké nemocnice bylo ovšem jasné, že zůstane navždy vážně poznamenán - ochrnul na pravou půlku těla a krom dalších zranění utrpěl po krvácení a otoku mozku tzv. komplexní poruchu expresivních funkcí (nemůže tedy mluvit, psát apod.). Z hodiny na hodinu změnil život všech lidí v rodině. Všichni jsme se snažili rozebrat si Martinovu práci, převzít okamžitě starost o hospodářství, denně jsem jezdil do nemocnice, mobilizoval všechno možné v českém zdravotnictví (velký a nehynoucí dík patří za tehdejší rychlou pomoc šéfovi Olympusu dr. Hanzlíkovi a prof. dr. Cyrilu Höschlovi) . Snažili jsme se i postarat co nejlépe o dva Martinovy syny (tehdy jim bylo 4 a 2 roky) ...

Myrdychovic konkursní vejlupciKdo mohl tenkrát tušit, že kolem Krajského soudu v Ústí nad Labem již vesele řádí parta arcilumpů, která své zločiny páchala prostřednictvím podvodných konkursů?! Kdo mohl tušit, že za úsměvy a zúčastněnými pohledy několika členů JGCC (Murdychovi, Steiner) se již dávno skrýval ďábelský plán?! Do roka a do dne od tragédie Martina Vébra byl (tedy na moje 32. narozeniny) prohlášen ústeckým soudem konkurs na společnost Golf Ještěd,s.r.o.

Následující období se popisuje jen těžko - nekončící cesty po nemocnicích a léčebnách, bez rodinného majetku, obklíčeni Thonatovou ochrankou vedenou agilním D. Murdychem; zločinci nás postupně připravovali i o poslední zdroje příjmu (nikdy nehonorovaná práce celé rodiny skončila též v podvodném konkursu, pohledávka bezbranného Martina za společností za výstavbu hřiště jakbysmet, otci přestali platit za údržbu hřiště, proti rodině angažovali špicly a udavače z řad bývalých zaměstnanců, maminku vyhnal Murdych za pomoci ozbrojené ochranky z restaurace , naše věci v golfovém objektu zčásti rozkradli, co se jim nehodilo, vyhodili na ulici atd.). Mít majetek v konkursu (jehož zrůdně podvodný charakter pochopíte po počátečním šoku až později a navíc náhodou v podobě rozhovoru s bývalým spolužákem náležejícím k témuž gangu) = v očích veřejnosti (a golfových snobů zvláště) Kainovo znamení; postavení někde hned vedle toulavého prašivého psa... A pak že se historie neopakuje (vraťme se o kousek výše do 50-tých let a osudu mého dědy Ferdinanda Hausra).

Proto další měsíce raději ani moc rozvádět nebudu; jen ve stručnosti: práce u dobytka, putování po různých zdravotnických zařízeních za Martinem, občasná námezdní práce (bagrem to ještě šlo, ale na drcení kurem zadělaných přepravek v drtičce a malé uzavřené garáži za 200,- Kč/den hned tak nezapomenu; zvláště když se později zadavatel práce bez zaplacení zdejch´), denně se jen bezmocně zpovzdálí dívat, jak si to po „našem" mašírují s úsměvem a pocitem nových majitelů bezostyšní Murdychovi a po nich Steiner (pardon, pro ty, kteří ještě slyší na krycí jména StB - VALEŠ)...

Nevím vlastně, jakou náhodou napadlo Otíka, že si na mne vzpomněl po několika letech a nabídl mi práci v Praze. Nejdříve jsem zodpovídal za marketing v jednom holdingu, později pracoval v golfovém časopise a ve firmě pořádající golfové turnaje. A k tomu mi vedle již letité výpomoci na hospodářství přibylo po nocích sepisování právních podání v kauze Golf Ještěd. Takže zase nová zkušenost - v konkursním či třeba směnečném a trestním právu nebo třeba v občanském soudním řízení jsem nyní celkem kovaný.

Je štěstím, že případ konkursní mafie (tzv. kauza Berka) nepojali alespoň někteří novináři jako krátkodobou aférku na vyplnění svého média a věnovali se jí dlouhodobě a systematicky. Náhodou tedy není, že tak museli dojít (byť až po dvou letech po nejslavnější záležitosti s Union Bankou) až ke Golf Ještěd, s.r.o. a ke mně. Prvním byl Jiří Hynek (tehdy Česká televize), ale až setkání s Jankem Kroupou z Novy vychýlilo můj životní kurs zase kousek jinam.

V roce 2006 jsem tak působil při Ministerstvu pro místní rozvoj ČR (MMR) v oblasti mediálního poradenství a od března spolupracoval s TV Nova při odhalení skupiny organizovaného zločinu kolem bývalého starosty obce Budišov L. Péti a bývalého šéfa sekretariátu dvou premiérů Z. Doležela.

AVe Mezitím se pokusila konkursní (v MF Dnes jí nazývají též jako „justiční") mafie dokončit podvod s Golf Ještěd, s.r.o., resp. v tichosti vše ututlat a zamést pod koberec. Hřiště bylo z konkursu prodáno jakési paní Šebkové (jejímu stotisícovému eseróčku) a příslušné orgány učinily vše, aby se nad podvodem zavřela voda. Tedy - dokud jsem si nezasloužil „potrestat" za to, že se s tím nehodlám smířit. A tak po odvysílání naší story v Na vlastní oči jsem si postupně užil vykradení auta s důležitými konkursními dokumenty, vydírání jakéhosi dementa, který po odvysílání reportáže požadoval několik set tisíc za to, že se postará o „spravedlnost" v případu, severočeská justice se mne rozhodla 4 roky po účelovém udání zločince Thonata náhle stíhat a nakonec dospěli k tomu, že jsem při okrádání vlastní rodiny s lumpy málo aktivně spolupracoval, tak mne z toho i obžalovali. Korunu všemu nasadila ústecká soudkyně Zlámalová, která mě dokonce nařkla z údajné přípravy její vraždy a i když to policie vyvrátila, tak tu nehoráznost ještě pro jistotu zopakovala v televizi... www.ct24.cz/vysilani/

Ale i přes to se ale nadále snažím být nadále všestranně aktivní - převzal jsem péči o mladou nadějnou kapelu Vetrol od nás - z Podještědí - coby její manažer, jsem činný v pražském Strašnickém divadle a založil jsem občanské sdružení Spravedlnost - občanská sebeobrana , kterým chci pomáhat i dalším obětem organizovaného či státem posvěceného zločinu. Nápomocen se snažím být i v (nejen) kulturním rozvoji srdce našeho Podještědí - města Český Dub. No a samozřejmě se nadále s rodinou podílím na péči o bratra Martina a o chod hospodářství.

Mám na těle několik jizev (včetně naskrz probodlého bicepsu na pravé ruce). Zlomeného jsem neměl zaplaťpánbu v životě nikdy nic, všechna smůla končila na kůži a v mase. Vnitřně mne zatím také nezlomil nikdo a nic.

Ještěd na kole Mezi své největší životní úspěchy nepočítám - zřejmě proti obecnému očekávání - realizaci golfového projektu, mediálně známé působení "agenta" v kauze Hráčů - šibalů z Vysočiny nebo nějaký pracovní úspěch. Ale hlavně to, že jsme se díky silné rodinné pospolitosti dokázali několikrát vzepřít nepřízni osudu a zvláště pak to, že jsme v přetěžké situaci podvodného konkursu na d.f. rodinou firmu Golf Ještěd, s.r.o. dokázali ze stavu nikoli nedalekého smrti přivést mého bratra Martina k důstojnému žití.

V sočasnosti mne zastupují 4 advokáti ze dvou pražských právních kanceláří. S řadou dalších právníků konzultuji své kauzy i případy jiných lidí postižených českou (ne)spravedlností Spravedlnost - občanská sebeobrana

Jsem křtěný katolík - druhé křestní jméno mám obřadem vedeným světelským farářem Josefem Maturou, který provází všechny podstatné okamžiky celé rodiny (svatby, křty, pohřby), určeno po dědečkovi jako Ferdinand.

Vedle hudby je mou hlavní zálibou cyklistika.

I přes všechny pokusy osob z Blacklistu jsem dosud zcela bezúhonný

Možná, že někomu celkovou charakteristiku přiblíží nejlépe skutečnost, že jsem se nikde v životě ani na chvíli nenudil...

Nejsem svatý a jistě mám a v životě jsem udělal řadu chyb; ale nekradu, nebojím se žádné výzvy a snažím se pomáhat slabším, nepůsobit nikomu v životě žádné příkoří, nespravedlnost či zlo. Ale žádné také nestrpím.../pokud na začátku uslyšíte jen takové hučení, musíte dát hlasitost na MAXimum ;-) / Eye for an Eye

 
© 2007 Aleš Vébr - Všechna práva vyhrazena.     V případě potřeby kontaktuje webmastera        Mapa webu Dedicado a Deus